Tento článek patří mezi nejlepší v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.
Václav II.
Tento článek pojednává o králi českém a polském. Další významy jsou uvedeny v článku Václav II. (rozcestník).
Václav II.
Král český a polský
Václav II. na miniatuře ve Zbraslavské kronice
Václavova miniatura ve Zbraslavské kronice
Doba vlády 1278/83–1305
Korunovace 1297 českým králem
1300 polským králem
Narození 27. září 1271
Praha
Úmrtí 21. června 1305
Praha (Staré Město)
Pochován Zbraslavský klášter
Předchůdce Přemysl Otakar II.
Nástupce Václav III.
Manželky I. Guta Habsburská
II. Eliška Rejčka
Potomci Václav III.
Anna Přemyslovna
Eliška Přemyslovna
Dynastie Přemyslovci
Otec Přemysl Otakar II.
Matka Kunhuta Uherská
Václav II. (27. září 1271 Praha – 21. června 1305 Staré Město pražské) byl šestý český a první polský král z dynastie Přemyslovců. Byl synem českého krále Přemysla Otakara II. a jeho druhé manželky Kunhuty.
Po Přemyslově smrti v bitvě na Moravském poli roku 1278 se poručníkem sedmiletého Václava stal Ota V. Braniborský a ten se pro uchování kontroly nad situací v zemi rozhodl odvézt chlapce do Braniborska. Po několika letech zmatků, hladomoru a nejisté politické situace souhlasil Ota s Václavovým návratem zpět do Čech. Teprve dvanáctiletý Václav se konečně ujal vlády, hlavní roli však hrál nový partner Václavovy matky Záviš z Falkenštejna.
Závišův vliv byl pouze dočasný, dospívající Václav jej uvěznil a po jeho popravě zahájil expanzi do Polska, kde se mu podařilo podmanit Malopolsko a také získat moc nad většinou Horního Slezska. Po smrti svého tchána Rudolfa Habsburského nepodpořil kandidaturu svého švagra Albrechta na římský trůn, ale prosadil volbu hraběte Adolfa Nasavského. Adolf však nesplnil své předvolební sliby a Václav se podílel na jeho pádu a nové volbě Albrechta Habsburského. V následujících letech pokračoval Václav v politice územní expanze, když v roce 1300 získal polskou korunu a o rok později pro svého syna Václava III. i korunu uherskou. Růst přemyslovské moci vedl k zformování protičeské koalice, v níž kromě římského krále Albrechta stanul i pretendent uherského trůnu Karel Robert z Anjou a soupeř přemyslovské moci v Polsku Vladislav I. Lokýtek. Na podzim 1304 vtrhla nepřátelská vojska do Čech a oblehla Kutnou Horu. Albrechtovi se nepodařilo Václava strhnout k rozhodující bitvě a po neúspěšném dobývání se dalo jeho vojsko s blížící se zimou na ústup. Toto vítězství nedokázal Václav zužitkovat, protože zhoršující se tuberkulóza, která mu již po nějakou dobu činila značné zdravotní potíže, způsobila jeho předčasnou smrt.
Během své vlády se Václav spoléhal spíše na umění diplomatické než válečné, využíval rozsáhlého nerostného bohatství, zejména stříbra, jež se v té době v Čechách nacházelo. Zavedením pražského groše se mu podařilo stimulovat hospodářský vývoj a zahraniční obchod, vytvořením nového horního zákoníku Ius regale montanorum se definovala role státu ve vztahu k hornické činnosti. Václav byl literárně činný a byl i velkým mecenášem minesengrů.
Obsah
1 Život
1.1 Dětství
1.2 Regentství Oty Braniborského
1.3 Boj šlechtických stran
1.4 Konec Záviše z Falkenštejna a odboj Vítkovců
1.5 První léta samostatné vlády a Václavův dvůr
1.6 Expanze do Polska
1.7 Volba římského krále
1.8 Nové územní zisky
1.9 Vztahy s Adolfem Nasavským a nastolení Albrechta Habsburského
1.10 Mincovní reforma a zavedení pražského groše
1.11 Horní zákoník
1.12 Završení polské expanze
1.13 Zisk uherské koruny
1.14 Soupeření s protičeskou koalicí
1.15 Poslední měsíce vlády a smrt
2 Hodnocení Václavovy osobnosti a vlády
3 Podpora umění a vlastní tvorba
4 Odraz v literatuře a umění
5 Potomci
6 Vývod z předků
7 Odkazy
7.1 Poznámky
7.2 Reference
7.3 Literatura
7.4 Související články
7.5 Externí odkazy
Život
Dětství
Přemysl Otakar II. po bitvě na Moravském poli
Václav II. se narodil jako mnoho let očekávaný syn a dědic[1] českého krále Přemysla Otakara II.
„ Protože se pak tento mladší syn narodil v předvečer svátku svatého Václava mučedníka, dostal při svatém křtu, jehož pramenem byl znovuzrozen, vlastní jméno Václav; neboť staří Čechové měli z pocitu zbožné úcty ve zvyku, že dávali svým dětem jména svatých, o jejichž narozeninách se na tento svět narodily. “
— Zbraslavská kronika[2]
V době jeho narození byl Přemysl na vrcholu své moci. Kromě zděděných českých zemí získal postupně Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Furlánsko. Situace se změnila, když byl 1. října 1273 zvolen německým králem Rudolf Habsburský[3] a zahájil velký revindikační program ve snaze vybudovat si novou rodovou základnu. Proto ihned po volbě nařídil Přemyslovi, aby mu odevzdal Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Chebsko. Když se Přemysl nepodřídil, vyhlásil nad ním Rudolf říšskou klatbu. Spor poprvé vyvrcholil v roce 1276, kdy se oslabený Přemysl Otakar II.[pozn. 1] poddal Rudolfovi a souhlasil s rozhodčím řízením. Výsledná smlouva znamenala ztrátu alpských zemí a Chebska s výjimkou části Rakouska na levobřežní straně Dunaje. Součástí dohody bylo i to, že dědic českého království Václav měl být zasnouben s některou z dcer Rudolfa Habsburského.[4] Uklidnění bylo jen zdánlivé. Brzy následovalo nové kolo sporu mezi znepřátelenými panovníky, které vyvrcholilo rozhodující bitvou na Moravském poli, ve které Přemysl Otakar II. padl.
Regentství Oty Braniborského
V prvních dobách po manželově skonu viděla královna Kunhuta hlavní nebezpečí v osobě Rudolfa Habsburského a hledala oporu u Oty Braniborského. Kromě příbuzenských vztahů[pozn. 2] zde sehrály roli i dřívější osobní dohody mezi Přemyslem Otakarem II. a Otou V. Navíc bylo i v zájmu braniborských markrabat zamezit další expanzi římského krále.[5] Rudolf mezitím rozpustil většinu svého vojska a začal přebírat moc na Moravě. Habsburskou vládu uznala mnohá moravská města (Znojmo, Olomouc, Brno, Hlubčice, Jihlava) a podařilo se pro spolupráci získat i olomouckého biskupa Bruna. Dočasný zábor Moravy byl zdůvodněn náhradou dluhů ve výši 40 000 marek stříbra, které musel Rudolf obětovat na zajištění obrany před vpádem českých vojsk.[6] Jeho politika vůči českým zemím se držela osvědčeného schématu konsensuální politiky vůči biskupům, šlechtě a městům.[7] Ota po svém příchodu do Čech nepůsobil jako spojenec královny, ale za pomoci silného vojenského kontingentu obsadil Pražský hrad a navázal styky s měšťanstvem i šlechtou, ve snaze vybudovat si v království vlastní silné pozice. Jeho chování královnu zaskočilo a o pomoc požádala dalšího Přemyslova příbuzného, vratislavského vévodu Jindřicha Probuse, který byl v dětství vychováván na pražském dvoře. Ten se i s vojskem objevil na Čáslavsku a podařilo se mu zřejmě získat podporu i části východočeské šlechty.[8]
Pečeť Rudolfa Habsburského
Vývoj v Čechách zneklidnil Rudolfa natolik, že se rozhodl k vojenskému tažení. Požádal o pomoc své říšské spojence a po překročení česko-moravského pomezí se i s vojskem utábořil na Čáslavsku. Zde s ním navázala spojení královna Kunhuta a spolu se svými dětmi slíbila přijmout ochranu římského krále.[9] Požadovala však, aby byl vratislavský vévoda uznán poručníkem malého dědice trůnu.[10] Ota Braniborský se Rudolfa nezalekl a spolu se svými českými spojenci přitáhl ke Kolínu a zahradil mu cestu ku Praze. Hrozící srážku odvrátila dohoda, která určila další vývoj. Poručnictví nad Václavem (a vládu v Čechách) získal na pět let braniborský markrabě, Moravu na stejnou dobu Rudolf Habsburský a Jindřich Probus získal na blíže neurčenou dobu Kladsko. Kunhutě pak byly určeny příjmy na Opavsku.[11] Toto rozhodnutí bylo zaměřeno proti nemanželskému synu zemřelého krále Mikuláši, který měl už dříve na Opavsku zaručené příjmy, a který předpokládal, že těchto peněz bude moci využít ke svému vykoupení z uherského zajetí.[12] Uzavřenou dohodu měly také garantovat plánované manželské aliance mezi Habsburky, Přemyslovci a Askánci. Po pěti letech se mělo české království obnovit v čele s Václavem II.[13] Jindřich Probus poté v rozporu s úmluvami zabral i Broumovsko.[14]
V zimě 1278 došlo v Jihlavě či v Čáslavi k dvojitým dětským zásnubám či sňatku mezi Václavem a Gutou Habsburskou a mezi Anežkou a Rudolfem Habsburským.[15] [pozn. 3]
„ I smluvili se tehdy dál, že Václav, mladý český král, jenž o otce byl oloupen, z žalu má být vykoupen a oddán s římského krále dcerou… “
— Štýrská rýmovaná kronika[17]
Když byl Václav po návratu do Prahy spolu se svou matkou a zřejmě i sestrou Anežkou[18] začátkem února 1279 převezen na hrad Bezděz, využila po nějaké době královna svolení k návštěvě hrobu zemřelého Přemysla Otakara II. ve Znojmě[19] a syna zanechala v péči Oty Braniborského.[pozn. 4]
„ A vydavši se na cestu, když měla jeti na Moravu, zaměřila své kroky do Opavy a tak chytře a moudře vyvázla z úzkostí a obtíží, jež trpěla od Němců… “
— Pokračovatelé Kosmovi[21]
Adolf Liebscher, Královna Kunhuta a Záviš z Falkenštejna
Zde se kolem královny konstituoval malý dvůr, v němž byla zastoupena většina představitelů lokálních elit v čele s Milotou z Dědic, Vokem z Kravař a Herbordem z Fulštejna.[22] V průběhu roku 1280 se královna vdova sblížila se Závišem z Falkenštejna a nejpozději na začátku následujícího roku jej jmenovala purkrabím na Hradci u Opavy.[23] Po návratu Mikuláše Opavského z uherského zajetí a poté, co se na Opavsku ujal svých práv, musel Záviš s Kunhutou Opavsko opustit.[pozn. 5] Pravděpodobně v roce 1282