Zde se kolem královny konstituoval malý dvůr, v němž byla zastoupena většina představitelů lokálních elit v čele s Milotou z Dědic, Vokem z Kravař a Herbordem z Fulštejna.[22] V průběhu roku 1280 se královna vdova sblížila se Závišem z Falkenštejna a nejpozději na začátku následujícího roku jej jmenovala purkrabím na Hradci u Opavy.[23] Po návratu Mikuláše Opavského z uherského zajetí a poté, co se na Opavsku ujal svých práv, musel Záviš s Kunhutou Opavsko opustit.[pozn. 5] Pravděpodobně v roce 1282 se dvojici na neznámém místě na Moravě narodil syn Jan.
Aby nemohlo dojít k osvobození Václava z braniborského zajetí, byl z Bezdězu na konci roku 1279 převezen nejdříve do Žitavy a později do Berlína a Špandavy.[29] Mnoha autory tak oblíbené Václavovo strádání v zajetí je nutno poněkud zpochybnit.[30] Zbraslavská kronika vznikla zřejmě za účelem Václavova svatořečení a pozdější královy vztahy s Otou Braniborským nevypovídají o týrání hladem a zimou.[31] V tu dobu také ještě žila Václavova teta a Otova matka Božena.[32] Po stížnostech královny Kunhuty u římského krále se v roce 1280 uskutečnila nová výprava Rudolfa Habsburského do Čech. Jejím cílem bylo vytlačení braniborských vojsk a obnova legitimní vlády. Protože však stále nezanedbatelná část šlechtických elit byla zájmově spojená s Otou Braniborským, byl jediným výsledkem tažení Otův příslib, že Václava přiveze zpět na Pražský hrad.[33] Svůj slib však nedodržel.
Válečné události a s nimi spojená nejistota způsobily už od roku 1280 nedostatečné obhospodařování polí a snižování zásob obilí.[34] Situace vyvrcholila na jaře 1282, kdy došlo v Čechách i na Moravě k hladomoru.
„ Léta 1282 když se byl hlad zmáhal a loupeže přibývaly, zemřelo takové množství ubohých lidí na Moravě, že ani všichni nemohli býti pochováni, nýbrž že těla mrtvých na polích a ve vsích nalezená do velikých jam se házela a když tyto naplněny byly konečně zemí pokrývala. “
— Jindřich Heimburský[35]
Žalostný stav rozvráceného království aktivizoval část šlechty, která si vynutila Václavovo vydání zpět do Čech. Ota smlouval dlouho a stále zvyšoval nároky, jež měly být na základě jednání uspokojeny částí severních Čech. Rudolf Habsburský, v budoucnu Václavův rádce a ne vždy nezištný příznivec, ovšem Otovy nároky neuznal, a tak ho o ně připravil.
Návrat krále Václava II. v květnu 1283 se jevil jako příslib lepších časů.
„ Když ten 24. května přijel, vyšli mu páni a též rytíři vstříct na mnoho mil. Duchovní pak z celého města s lidem mu vyšedše vstříct, uvítali ho slavně v procesí před branou hradu zpívajíce „Advenisti desiderabilis“ i jiné hymny a písně, a lid zpíval „Hospodin pomiluj ny“.